Odcházení

Lidé tvrdí, že každý na tomto světě je proto, aby po sobě zanechal odkaz. Nějakou stopu, po které příští generace půjdou dál. To by mne zajímalo, jaká stopa tady zůstane po mně.  

Venku se ozývá bujaré veselí. Lidé oslavují poslední den v roce. Nikdy jsem nechápala účel oslav Silvestra. Proč lidem tolik záleží na posledním dnu v roce? Proč každý chce zůstat do půlnoci vzhůru, popíjet alkohol a předstírat, jak moc se bavi, když přitom na druhý den sedí u televize a odpočívají po probdělé noci? Není to mrhání časem? Možná se nám zdá, že času máme spoustu. Možná se nám zdá, že nim můžeme mrhat. No, tady v tomto pokoji přece jenom čas je využíván jiným způsobem. Tak nějak není tu moc času, času nazbyt. Tak nějak každá minuta je důležitá. 

Když lidé slyší od lékaře prognózu, „Je to rakovina,“ vylekají se a mnohdy i panikaři. Najednou chtějí stihnout vše, co v životě promrhali. Ale proč? Proč se lidé bojí nemoci? A proč chtějí všechno stihnout? Není to jedno? Nejdůležitější je, jak chceme z tohoto světa odejit. Jak chceme, aby na nás nejbližší vzpomínali. Jakou stopu po sobě chceme zanechat. A zda-li pak vůbec nějakou stopu zanechat chceme.

„Měla by ses jít ven bavit,“ řeknu máme po dlouhé chvíle ticha. 

Neodpoví. Jen se na mne smutně dívá.

Má strach? Určitě ano. Každá máma má strach. Přemýšlí nad tím, jak bude vypadat její život po mém odchodu? Určitě ano. Nevím, co je horší. Je horší, když rodič čeká dlouhé týdny na smrt vlastního dítěte, anebo když o něj přijde náhle a nečekaně? Každopádně v tom prvním případě má možnost se s dítětem rozloučit, i když loučení je dlouhé a bolestivé. 

Veškeré snahy o mé vyléčení vyšly vniveč. Vrátilo se to. Vědci ještě nepřišli na účinný lék proti rakovině, i když se výzkumu věnuje spousta laboratoři po celém světě. Je mi jasné, že to nedělají pro nás pacienty, ale pro získání Nobelové ceny a slávu. A co má být. Kdyby to měl být jediný způsob, jak ulehčit trápení máme, udělala bych vše pro vyléčení. 

Ne, já se už nebojím. Není na to čas. Nastalo smíření. Tak nějak jsem přivykla na myšlenku, že jednoho dne umřu. A bude to brzy. Může to být i dnes večer. Bylo by to nádherně ironické, konec roku, konec života. Co už na tom sejde. Každý z nás jednou z tohoto světa odejde. Jen mně mrzí, že jsem neměla víc času pomoc lidem uvědomit si, jak hrozné činy pácháme přírodě. Chtěla bych jím toho tolik říct. Ukázat jím, co nás jako lidstvo do budoucna čeká. 

Je to těžké. Občas velmi těžké. Lidé se mi vysmívají, že jsem zelený blázen, eco terorista a pry, by mně měli zavřít do blázince. Tak ať. Když hlupák chce zůstat hlupákem, vždy si najde způsob, jak někoho urážet. 

Lidé nechtějí platit svou daň přírodě za její drancování. Vždy jím víc záleželo na penězích. Bylo to tak za dob Cezara a bude to tak, až do vyhynuti lidstva. Nevadi mi představa, že vyhyneme. Taky si nic jiného nezasloužíme. Občas si i přejí, aby to bylo dnes. Jsme sobečtí paraziti, kteří se bezohledně ženou za výdělkem a ještě máme tu drzost tvrdit, že se jen jedná o rozvoj. 

Trápí mně především, jak po našem odchodu příroda bude vypadat. Zanecháme tady po sobě vůbec nějaký život? Anebo zvládneme veškerou floru a faunu vyhubit? Byla by to škoda. Žijeme na jedinečné planetě v naší sluneční soustavě a pravděpodobně i v celém vesmíru. Nepovedlo se nám objevit život mimo naší Zem. A tím jsme jedineční. Byl nám dán dar, kterého si i tak nevážíme. Tak proč já bych si měla vážit lidstva?

Na život pohlížím z jiné perspektivy. Lidský život, a to i ten můj, je zcelá nepodstatný. Jsme až příliš zahleděni do sebe. Myslíme si, že svět patří nám a prahneme jen po slávě a uznání. Za vše nepříjemné, co se nám přihodí, viníme druhé, a když nám někdo řekne, “Nemám tě rád,” skáčeme z mostu. Ne, už nemám sílu vysvětlovat, že nejsme středobodem vesmíru, a že si za vše zlé můžeme sami. I za nemoc si můžeme sami. Nikomu nezazlívám, že jsem onemocněla právě já. Proč bych taky měla? Pomohlo by to něčemu?

Občas se ptám, proč mi stále na ochraně přírody tolik záleží, když umírám. A pak si odpovím, a proč by nemělo? Aspoň mám důvod zůstat tady o jeden den déle.

 „Jak se dnes cítíš?“ vyruší mne máma.

Klasické otázky, jak se dnes cítíš, je ti dobře, nebolí tě něco a co bylo k obědu. Nemám ani chuť na tyto otázky odpovídat. A i kdyby mne něco bolelo, nechci jí říct pravdu, jelikož nemá jak mi pomoc, a pak se kvůli tomu jen trápí. Naučila jsem se neříkat pravdu. Přesně řečeno mámě lžu. Vím, není to hezké. Neměla bych mámě lhát. Ale zároveň nechci ji vidět utrápenou. Tak co potom mohu dělat? 

„Chci umřít doma,“ řeknu na místo odpovědi.

„Co to povídáš?“ vyplašeně se na mně podívá.

„Chci umřít doma,“ zopakuji důrazněji.

„Dnes ne,“ vstane ze židle, aby mi natřepala polštář, „Dnes se umírat nebude.“ Vůbec nechápu proč to lidé nemocným dělají. Proč si myslí, že natřepání polštáře jim nějak pomůže cítit se lépe? Ale copak mohu proti tomu protestovat, když vím, že máma pro mne chce jen to dobré? 

„Musíme si o tom promluvit,“ pokračuji tvrdohlavě.

„Dnes ne,“ odmítá a namísto toho se na mne křečovitě usměje. „Dnes není vhodný den.“

Nikdy není vhodný den. Ale nedivim se, že o tom nechce mluvit. Vlastně ji chápu. Jak asi máma snáší skutečnost, že její dcera si ze smrti nic nedělá? Určitě si myslí, že jsem boj vzdala. Není to přece pravda. Jen mi nedává smysl bojovat, když nemohu zvítězit. Raději bych měla šetřit síly, abych mohla tady být se svými blízkými co nejdéle. Pravda je taková, že jsem nemocná a umírám. Je zapotřebí, aby máma tuto skutečnost přijala a naučila se s ní žít. Vím, je to těžké, ale jde to. Naučila jsem se to já, naučí se to kdokoliv z nás. Na duchu jsme mnohem silnější, než si myslíme. 

Prožít každý den, jako kdyby to byl ten poslední, říká se. Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Přemýšlela jsem o svém pohřbu, to ano, ale ne o posledním dni. Jak bych jej tedy chtěla prožít? Nemám o tom téměř žádnou představu. Asi bych chtěla brzo ráno vstát, přivítat se se sluncem na zahradě naší chalupy v horách, a pak? Nevím. Možná bych si četla knihu Walden od amerického spisovatele Henryho Davida Thoreaua, anebo bych jen tak seděla a poslouchala zpěv ptáku. Bylo by hezké, kdybych mohla mít k snídani lívance. Ty mám ráda. Ale mámě vždy záleželo, abych jedla zdravě. Nechci být sama. Chci tam mít celou rodinu. Ale nechcí, aby mne litovali. To ne, to už raději budu sama. 

Za to o svém pohřbu mám jasnou představu. Nechci pohřeb. Všechny ty ceremoniály, ať už velké nebo malé, při odchodu člověka z tohoto světa jsou lidským nesmyslem. Na svět jsem přešla bez obřadu, tak chci z něj i tak odejit. Chci aby mé tělo bylo spáleno a popel rozptýlen do moře. Konkrétně do Atlantického oceánu.  

Pamatuji si chvíli, kdy jsem poprvé přijela do Land's Endu v anglickém Cornwallu. Ohromná masa vody narážející do utesu mne naprosto uchvátila. Z Keltského moře vyčnívaly jen ostré špičky skal skryté pod hladinou moře. Všude, kde jsem dohlédla, byla jen voda. Nádherně ohlušující voda. Toužila jsem do ni skočit a odkrýt svět, co se pod ní skrývá. Vědci tvrdí, že jsme zvládli prozkoumat ubohých 5% oceánu. Paráda. Znamená to, že po ukončení pozemského života budu mít hodně práce. Chci vidět vše, co se tam skrývá.

Ne, nechci skončit na hřbitově. Říká se, že po smrti má člověk dosáhnout pokoje. Hřbitov pro tento účel je naprosto nevhodný. Jak bych tam mohla dosáhnout pokoje, kdy bych musela ležet vedle někoho, kdo mně (i když ne přímo osobně) v průběhu života nazýval eco teroristou? Ne, tam já nepatřím. Patřím přírodě. 

Bude se mi stýskat. To ano. Ale asi ne tolik, co mé mámě. Bude se hodně trápit. Je mi líto, že ji budu chybět. Chce se mi kvůli tomu plakát.