Matkam

Co se mi honilo hlavou? Nevzpomínám si. Stěží jsem rozuměla slovům, která byla pohlcena podivným echem, a proto proudila ke mne jako by z dálky, i když jsme seděli pouhý meter od sebe. Nebyla jsem schopna vnímat obsah sdělení.

Připadala jsem si, jako kdybych sledovala film v cizím jazyce, a protože dosud jsme spolu hovořili pouze v češtině, o to víc jsem byla zmatená. 

“Co se změnilo od minula?”honila se mi hlavou otázka, kterou jsem nebyla schopna vyslovit nahlas z obavy, že by mne můj hlas mohl zradit a dát najevo, jak moc jsem slabá a nejistá. 

Jediné po čem jsem toužila bylo nacházet se někde u moře, procházet se po promenádě a sledovat, jak dcerka na pláži radostně pobíhá a hledá mušle v písku. 

Na místo toho seděla jsem tam jen tak neschopná jediného slova a tupě naslouchala. Vše se odehrávalo příliš rychlé. Sotva jsem vstřebala první zprávu a už na to nastoupila další, a pak plán a průběh řešení. Seděla jsem v rychlíku informaci, přičemž jsem si přála ten vlak zastavit, vystoupit, vyjít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu. Potřebovala jsem, aby mi dali trochu více času na přijetí sdělení, abych mohla nad zprávou popřemýšlet, v hlavě si ji rozebrat ze všech směrů a koutů, a abych měla možnost na ni reagovat a mohla tak položit ty správné otázky. Ale oni se rozhodli neztrácet se mnou čas a dál pokračovali v příliš rychlém tempě, který mi sebral i ty nejmenší naděje na dobrý konec.

“Moje dcera umírá a taky i umře,”honilo se mi hlavou v lékařské ordinaci potom, co doktoři její nemoc a léčbu zabalili do zvučných ale pro mne nic neříkajících latinských slov. Pokoušela jsem se počáteční vyděšení vyhnat z mysli, nějak se utěšit, proto jsem si donekonečna namlouvala, “To nic, všechno bude v pořádku.” Ale šum a hukot, jež se rozezvučeli v mé hlavě, zabraňovali mi svým obtěžujícím a nežádoucím randálem, alespoň na chvilku v tichosti si odpočinout a popřemýšlet, co je nezbytné učinit pro to, abych se znovu mohla plně soustředit a přijmout hořkou aroma pravdy tak, jak doopravdy chutná. Tedy bez cukru, kdy jsem si sama sobě v slabých chvílích lhala, že se jedná o nějaký omyl, který se zajisté brzy vysvětli a prozradí, že moje dcera je v naprostém pořádku, a že je zdravá jako rybička. A bez trpkosti, kdy mne samotný strach ze ztráty milované dcery hluboko uvnitř svou moci sužoval tak silně, až jsem nedokázala ovládat vlastní tělo, které se rozklepalo a třáslo se nekonečně dlouho, dokud jsem nezmalátněla samotnou únavou z vyčerpání.     

“Soustřeď se,”napomínala jsem se v duchu.“Musíš být pro dceru silná. Nesmíš ji dát znát, jak moc jsi slabá. Musíš jí být oporou. Když ty selžeš, sama si neporadí, je příliš malá.”Ale ať už jsem si ten den v lékařské ordinaci řekla cokoliv, nic nepomáhalo. Toužila jsem z ordinace utéct a vrátit se v čase do bezstarostných dní, kdy mateřství bylo zalité hřejivým sluncem a láskou, které nám slibovalo rozkvetlou budoucnost plnou barev bez černých mraků a studeného deště. 

“Soustřeď se, teď jde o život dcery, musíš být při vědomí,”napomenula jsem se znovu, ale má mysl zas unikala pryč z mého těla a zanechávala mne nepřítomně naslouchat lékařským postupem průběhu léčby.

“A co to vlastně znamená?” konečně jsem v tichosti zašeptala s třesoucím se hlasem v naději, že se mi konečně povede udržet pozornost

Dunivě mi v uších zněla poslední slova ošetřujícího lékaře, která ohlušila veškerý shon na ulici, když jsem se městem vracela domů a pomalu propadávala panice z toho, že život na zemi běží dál jako by nic. Rakovina, informace o zdraví dítěte, která k smrti vyděsí každého milujícího rodiče. 

“Proč se svět aspoň na chvíli nezastaví?”běželo mi mysli, a přitom jsem dostala chuť strhnout na sebe pozornost, aby se našel někdo ochotný poskytnout mi rameno, vyslyšet si můj strach a obavy z nejistoty a pomoc mi nezbláznit se ze skutečnosti, že se dál točíme okolo slunce, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby skutečnost, kdy mámy přicházející o své dcery byla by v naprostém pořádku.  

“Moje dcera je vážně nemocná!”chtělo se mi křičet.“Potřebuje vaší pomoc! Nemůžete mne jen tak přehlížet!”Ale lidé byli na mé děsem volající oči slepí a hluší. Nikoho jsem nezajímala, nikdo neprojevil sebemenší empatie pro mé slzy kutálející se po tváři, které jsem neměla ani sílu kapesníkem usušit. Procházeli kolem mne hluboko zabraní do svých telefonátů, myšlenek a světů, přičemž nikdo z nich nezvedl hlavu, aby mi pohlédl do tváře. 

“Jak jen teď moje dcera může být statečná, když sama jsem chycená do sváru beznaděje?”pochybovala jsem den co den bez přestání, ačkoli moje dcera si ani jedinkrát nepostěžovala. 

A nestěžovala si ani tehdy, kdy ji do těla při vyšetřeni zaváděli dlouhé ostré jehly. Ruku mi svírala vší silou, když v tom se její tvář zkroutila do bolestivé grimasy, ale i přesto neřekla jediné slovo. Nemusela nic říkat, i tak jsem bolest za ni cítila. Trhalo mi srdce dívat se, jak dcera mlčky bojuje celá vyděšená vydat i ten nejtišší hlásek stížnosti. Chtěla jsem z ordinace utéct, abych neměla mučivý výjev na očích a mohla si od bolesti, jež mne drásala zevnitř, odpočinout. Ale nemohla jsem tam dceru s vážně tvářícími se doktory a hrůzostrašně vypadajícími nástroji nechat o samotě. Musela jsem jí být nablízku. Musela jsem být silná, usmívat se na ni a předstírat, že vše je v pořádku, i když jsem se cítila příliš mizerně, slabě na omdlení a bála jsem se, že jako její opora selžu a nekontrolovaně se samým zoufalstvím rozpláču přímo tam na místě. Přála jsem si vyměnit si s dcerou místo, abych to byla já, komu do těla zavádějí dlouhé ostré jehly. Byla ještě tak malá. “Kdo a jakým právem rozhodl, že tak malé dítě musí trpět?”rozčilovala jsem se v duchu a nenáviděla sama sebe, že nejsem schopná jakkoliv ji ulehčit od trápení obdržené od nepřátelské přízně osudu. Kdyby to bylo byť jen trochu možné bez váhání bych si na lékařské lehátko lehla místo ní, abych ji ušetřila bolesti.  

A udělala bych toho pro ni daleko víc, jen abych nemusela nečinně přihlížet, jak pozvolna ztrácí sílu, zvrací v průběhu léčby a se strachem nastupuje na další vyšetření. Nebylo dne, kdy bych neproklínala bezmoc, která mi vháněla slzy do očí a dusila uvnitř tak urputně a vytrvale, až se mi srdce samou úzkosti svíralo do bolestivé křeči. Svaly se v mém těle napínaly nervozitou pokaždé, když jsem bez konce čekala na výsledky vyšetření, přičemž jsem si rukou přikrývala ústa, aby nikdo z cestujících v tramvaji ani omylem nezaslechl vzlykot plný zoufalství a lítosti, který mne v hrdle pálil pokaždé, když mne přepadly neutišitelné myšlenky. A když jsem se napomínala a spolu se slovy“Musíš jí být oporou, musíš být silná,”pokoušela se co nejrychleji upokojit se, tělo se samotnou beznaději, jež mne zevnitř zžírala jako žíravina, neovladatelně roztřáslo a nepřestalo, dokud jsem samotnou únavou neupadla do apatie.   

Den za dnem jsem nechápala, kde se v tak malém dítěti vzalo přesvědčení o statečnosti bez naříkání, když právě my dospělí nejsme ochotní v tichosti bojovat s nemoci, jež nás sužuje. Pořád okolo sebe toužíme po pochopení, soucitu a pomoci cizích lidí, a když se nám nedostávají, viníme druhých z bezcitnosti v tomhle sobecký nenasytném světě.     

A pak se to událo. Nastala zpráva, na kterou jsem tak dlouho čekala. “Můžete jít domů,” bylo nám nakonec s úsměvem řečeno, a i když na moment přišla radost spolu s úlevou, strach, že se nemoc jednoho dne vrátí, stále přetrvává. Přejde mne to někdy? Přestanu se někdy bát o zdraví a život své dcery? Anebo budu trpět úzkosti až do skonání světa? Kdy už konečně přijde den, kdy se znovu budu moci od srdce smát a s radosti vítat každé nové ráno, aniž bych se musela s obavou ptát, co se dnes přihodí? 

Jak moc se mi stýská po té nádherně bezstarostných dní…