"Neběhej tady," napomenula jsem dceru po milionté a s hrůzou sledovala, jak se starý stolek, na němž stála ozdobná porcelánová váza po babičce, zakymácel. Měla jsem nutkání zabalit vázu do bublinkové fólie a uložit do krabice,
kde by na dně skříně mohla spočívat v pokoji a já bych se pak nemusela bát, že jednoho dne Emily o stolík zavádí a vázu shodí na zem, o kterou se památka po babičce rozbije na malé střepy.
Pokaždé jsem si vázu brávala do prstů jako novorozeně s pocitem křehké výjimečnosti, kterého se bojíte ve svých dlaních pevně podepřít v obavách, že mu svoji nedbalou nemotornosti nechtěně ublížíš tak silně, až se od samé bolesti rozpláče. Chovala jsem ji v náruči jako děťátko v peřince a věnovala ji vší pozornost s důrazem, aby mi z náruče nevyklouzla a nenávratně se poškodila.
Při této vzpomínce připadám si malicherně, načež se v duchu musím sama sebe ptát, proč jen my lidé máme tendenci lpět na věcech? Co by se v mém životě změnilo, kdyby Emily vázu doopravdy shodila?
Měla jsem tam tehdy být s nimi, ale nešťastná náhoda chtěla, abych onemocněla a s horečnou zůstala doma v posteli. Cítila jsem se mizerně, kdy i ten sebemenší pohyb nesnesitelně pálil. “Copak umírám?” ptala jsem se s nadsázkou s plným nosem, když v tom mne zhrublý zvuk vlastního hlasu rozesmál, a přitom jsem neměla nejmenší ponětí, co se právě v tuto chvíli s moji rodinou doopravdy dělo.
Nikdy mne pořádně nezajímalo, co se tehdy na cestě stalo. Informace jsem přijímala jen z nějaké povinnosti. Byla jsem si vědoma, že ať už je pravda jakákoliv, výsledek zvrátit nemůže. Všechny ty scény z filmu, kdy se pozůstalí pídí o pravdě a nedají pokoj dokud neznají i tou nejméně podstatnou informaci, jsou jen námětem pro průměrný scénář.
Ve skutečnosti jsem se proklínala, že jsem si nedávala větší pozor, a tudíž kvůli své ledabylosti byla jsem nucena ulehnout do postele namísto, abych tam tehdy v tom autě seděla spolu s nimi. Toužila jsem se svou rodinou sdílet stejný osud, proto když jsem usínala z naprostého vyčerpání, prosila jsem toho nahoře, aby vše zařídil a já se tak znovu nemusela do tohoto světa probouzet.
Co jsem cítila, když mi policisté sdělili, že si parta puberťáku z veřejné cesty udělala závodní dráhu? Vztek. Ale ani ne tak na ty bezohledné děcka, jak na jejich rodiče zašpatnouvýchovou a nic na tom nezměnil fakt, který mne upozornil, že i oni si procházejí stejnou bolesti jako já.
Svaly se v mém těle vší silou napínaly pokaždé, když jsem si tvrdohlavě zakázala podvolit se návalu horkého proudu emocionální beznaděje, přičemž jsem lapala po dechu, jak se mé sevřené hrdlo bránilo uvolněni, po kterém bych se znovu mohla svobodně nadechnout. Cítila jsem horký proud krve valící se do mozku tak prudce, až jsem dostávala strach, že cévy napětí nevydrží, prasknou a já si tak vědomě mozek utopím ve vlastní krvi. V tom se mi srdce pokaždé náhle stáhlo do bolestivé křeče a nepovolilo, dokud jsem svým citům nedovolila volný průběh. Pak už bylo marné cokoliv si zakazovat a přikazovat. Rozplakala jsem se, a že jsem u toho vypadala hysterický, v tuto chvíli vůbec nebylo důležité. Jen jsem cítila, jak všechny ty sužující pocity pozvolná vycházejí ven a jsou čím dál tím víc slabší, až jsem po několika minutách neustálého pláče vnímala, že znovu získávám sílu, která mi umožňuje mít opětovnou kontrolu nad vlastním tělem.
Nikdo nepřežil. Trochu chabá útěcha, že viníci nakonec za své činy bylispravedlivěpotrestání. Oko za oko, zub za zub, život… Není život jako život. Proč si s sebou nevzali někoho stejně arogantně bezohledného?
Uběhla už spousta let a mezitím i pár neúspěšných pokusů o nový začátek. Ale ať už se nový ctitel snažil sebevíc, nikdy v mých očích nebyl dost dobrý na to, abych v sobě vyvolala chuť dát mu šanci, probudit ve mně snahu aspoň trošku ho milovat. Nebyla to jeho vina, prostě jsem ho ve svém životě nechtěla.
Otce své dcery stále vřele ve svém srdci miluji a jsem připravena učinit cokoliv, aby se láska, kterou pro něj cítím, nikdy z mého nitra nevytratila. Skutečnost, že bych do konce svého života měla žít v samotě, mne ani v nejmenším netrápí. Co na tom sejde, že si matka o mne myslí, že jsem beznadějný zoufalec, kterému není pomoci. Důležitější pro mne je zachování si v hloubi duše pocit lásky, který pro svou rodinu uchovávám, jako vzácnou relikvii uloženou v podzemním sejfu zamčeném na tisíc způsobu.
O vázu se už bát nemusím, i když byla bych nesčetněkrát šťastnější, kdyby se na místě mé rodiny přece jen rozbil kousek malovaného porcelánu, buďto je mi vzpomínkou na babičku. Rozbité srdce, na rozdíl od střepů, těžko lze lepidlem slepit.
